Přeskočit na obsah

Josef Dostál (generál)

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Josef Dostál
brig. gen. Josef Dostál přednosta II. odd, MNO ČR, 1936–1939
brig. gen. Josef Dostál přednosta II. odd, MNO ČR, 1936–1939
Narození6. května 1891
Tučín, Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí13. dubna 1945 (ve věku 53 let)
Lipsko, Německá říšeNěmecká říše Německá říše
Místo pohřbeníLipsko
Vojenská kariéra
Hodnostbrigádní generál, divizní generál in mem.
Doba služby1913–1939
SloužilLegionář (1917-1920), 4. jezdecký pluk (1930-1935), 1. jezdecká brigáda (1935-1936), přednosta I/2 odd. Ministerstva obrany ČSR (1936-1939)
SložkaČeskoslovenské legie, Československá armáda
Válkyprvní světová válka, ruská občanská válka, druhá světová válka
VyznamenáníPamátní kříž na válku 1916-1919, Československý válečný kříž 1939

Josef Dostál (6. května 1891 Tučín[1] – 13. dubna 1945 Lipsko) byl československý generál – odbojář, popravený nacisty.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Josef Dostál se narodil v Tučíně 6. května 1891 v rolnické rodině, otec Jan Dostál z Tučína, matka Františka rozená Vykoukalová z Želátovic.[1] Mládí a primární studia absolvoval v Přerově, vojákem byl od roku 1913 a v průběhu první světové války se dostal až do československých legií v Rusku, kde dosáhl hodnosti kapitána jezdectva[2]. Po návratu do Československa zůstal v armádě a postupoval ve funkcích, od roku 1936 v hodnosti brigádního generála, od listopadu 1936 až do počátku okupace nacistickým Německem v březnu 1939 byl ve funkci přednosty I/2 oddělení Ministerstva obrany v Praze [3]. Po opuštění vojenské služby a funkce na MNO v březnu 1939 obnovil své kontakty v Klatovech, kde působil mezi lety 1930 a 1936 jako velitel 4. jezdeckého pluku. Účastnil se protinacistického odboje, zatčen gestapem 29.4.1943, v Drážďanech 27.9.1944 odsouzen za velezradu k trestu smrti, v Lipsku 13. 4. 1945 popraven zastřelením v kasárnách Gholis, pohřben v Lipsku na hřbitově Ostfriedhof (památník – oddíl X, 5. skupina, 4. řada, 3. hrob)[4]. Kenotaf je také v rodinné hrobce Cigánků, rodiny jeho manželky Milady Cigánkové, na hřbitově v Brodku u Přerova. Pamětní deska je na rodném domě v Tučíně č. 19.

Účast v protinacistickém odboji

[editovat | editovat zdroj]

Na Klatovsku se protinacistický odboj začal organizovat již po podpisu Mnichovské dohody. Tvořily jej zejména organizace „Jindra“ a Petiční výbor Věrni zůstaneme, nicméně konkrétní podobu odboj zde získal v organizaci Obrana národa, založené důstojníky 35. pěšího pluku v Klatovech a propojené s ústřední vojenskou organizací v Praze. [5] Z vojenských skladů zabezpečujících logistiku hraničních pevnůstek byly odebírány zbraně a další výstroj a ukrývány k dalšímu použití. Převládalo přesvědčení, že po okupaci Sudet se zorganizuje revoluce, což bylo v podstatě naivní podcenění hitlerovské mašinérie, která se opírala o víceleté zkušenosti, například ve Španělské občanské válce 1936–39, obsazení západního Porýní a Sárska. Nacisté vytvořili represivní systém justice, jednotek SS, policejních služeben gestapa a koncentračních táborů. Bezprostředně po okupaci Československa 15. března 1939 se tyto instituce přesouvaly do protektorátu Čechy a Morava a ihned zahájily svoji činnost represemi proti osobám většinou vytipovaným již před rokem 1939.[6]

Lipsko, hřbitov Ostfriedhof – památník obětí poprav 13. 4. 1945

Gen. Dostál v Klatovech již v roce 1939 pomáhal organizovat odboj prostřednictvím ilegálně působící Čs. obce legionářské [5]. Na Klatovsku bylo do této činnosti zapojeno asi 40 osob. Nicméně v květnu 1940 byla odbojová skupina gestapem odhalena a nastalo rozsáhlé zatýkání.[5] Specifikou Klatovska byla nová (protektorátní) hranice s Německou říší, vzdálená od Klatov asi 11 km a od Janovic nad Úhlavou asi 1,5 km.

Represe nacistické moci

[editovat | editovat zdroj]
Zpráva služebny Sicherheitspolizei v Praze o vlivu české inteligence na odbojové hnutí, datovaná 13.6.1940[7]

Formování domácího odboje v Čechách a na Moravě od konce roku 1939 bylo sledováno německými bezpečnostními složkami – Sicherheitspolizei. Ta počátkem roku 1940 shromáždila poznatky o organizačních strukturách domácího odboje a systematicky identifikovaly aktivně zapojené osoby. Byla o tom zpracována ucelená zpráva „Podíl české inteligence na odbojovém hnutí v protektorátu“[7] a adresována SS Gruppenführerovi K.H.Frankovi. V textu se konstatuje, že se zakládají ilegální výbory s řídícími osobami z řad české inteligence. Zásahem bezpečnostní policie (Staatpolizeileitstelle) se sídlem v Praze byly zatčeny a dosud zadržovány inkriminované osoby, kdy z celkem 69 osob bylo 5 vysokoškolských učitelů, 4 státní zástupci, 2 ministři, 5 vyšších ministerských úředníků, 2 soudci, 4 zástupci různých firem, lékař, inženýr a architekt. Dále se ve zprávě sděluje, že se zformovaly skupiny z osob bývalého generálního štábu armády, důstojnického sboru a penzionovaných důstojníků. Tito jsou označeni za zvláště nebezpečné přípravou sabotážních akcí. Dále se podrobněji uvádí zadržení dalších 690 osob z odbojových skupin složených z osob nejrůznějších profesí. Rovněž byl zmapován nábor odbojových skupin do zahraničních armád, jmenovitě jednotek ve Francii.
Ve zprávě se konstatuje, že je nutné využít veškeré prostředky propagandy k přesvědčení obyvatelstva Protektorátu o prospěšnosti efektivní spolupráce. Listina obsahuje i odkaz na odeslání předmětné zprávy Říšskému vedoucímu SS (H. Himlerovi) s datací 20.9.1940. Je zřejmé, že tato zpráva a další analogické[8][9][10] signály vyústily ve jmenování R. Heydricha zastupujícím říšským protektorem s určením pacifikovat odboj a zabezpečit fungování ekonomické základny ve prospěch válečného úsilí.

Období teroru

[editovat | editovat zdroj]

V důsledku uvedeného policejního zásahu proti formujícímu se odboji v roce 1940 až do podzimu 1941, kdy nově ustanovený zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich 28. září 1941 vyhlásil 1. stanné právo [11], byl protiněmecký odpor dočasně utlumen. Nicméně v témže období se odboj na Klatovsku důsledněji zorganizoval, napojil se na již existující odbojová uskupení Československý odboj (1939–1945), zejména Obranu národa, ÚVOD, a to patrně díky kontaktům Josefa Dostála.[5] Centrum odboje se soustřeďovalo do Klatov a blízkých Janovic nad Úhlavou[12], kde se jej zúčastňovali zejména místní občané, úředníci, lékaři, včetně starosty Janovic nad Úhlavou Františka Netala [13].

Telegram J. Dostála z 19. 5. 1942 A. Zemanovi (Úřad práce Klatovy) s textem: „Odkládám na středu, Dostál“. Následující středu byl proveden atentát na R. Heydricha
Příslušníci gestapa v Klatovech 1939–1945 [5][14]

Po odvolání II. stanného práva, vyhlášeného po atentátu na Reinharda Heydricha (od 27.5 1942 do 2.7.1942), se na podzim 1942 v Klatovech ustavil Národní revoluční výbor (NRV) [5]. Předsedou byl MUDr Karel Dobrouský, chirurg a primář klatovské nemocnice, vedoucími jednotlivých skupin byli Jaroslav Stulík, Josef Dostál (vojenská skupina), stavitel Zdeněk Mašek a vedoucí Úřadu práce v Klatovech Alfred Zeman (úsek veřejné správy), vrchní strážmistr Jaroslav Vozobule (úsek bezpečnostní) a František Margold (úsek dopravy). Generál Dostál organizoval shromažďování zbraní a informace o dislokaci nacistických ozbrojených složek (Gestapo, Sicherheitdienst, Schutzpolizei, Wehrmacht a jednotky SS). Obdobné NRV byly ustaveny a působily v obcích Plánice, Janovice nad Úhlavou, Staňkov a Přeštice s ústředím v Příbrami a Plzni. Jejich činnost byla vzájemně koordinovaná. Tato struktura odbojových skupin (odhaduje se asi 80 osob) se postupně rozšiřovala, až do počátku roku 1943.
K jejich prozrazení došlo patrně poté, co byl u spojky, zastřelené u obce Borovany, nalezen seznam členů NRV v Klatovech. 29. dubna 1943 zatklo gestapo především vedoucí skupin NRV v Klatovech, k dalšímu zatýkání došlo v červnu a červenci a na podzim 1943. Mezi jinými byl 12. 7. 1943 zatčen i bývalý ministr národní obrany František Machník (od 1935-1938), člen agrární strany, který gen.Dostála důvěrně znal.[15]. Machník však byl již od roku 1941 gestapem sledován a veškeré jeho aktivity gestapo monitorovalo.[16]

Rozsudky

[editovat | editovat zdroj]
Seznam zavražděných 13. 4. 1945 v Lipsku – kasárna Gholis
Památník zavražděných 13. 4. 1945 v kasárnách Gholis (nyní Kasárna General Olbricht)
Památník 4. jezdeckého pluku, Klatovy 2016

Celkem 80 zatčených na Klatovsku bylo podrobeno krutým výslechům v místní centrále gestapa v Klatovech, kde se brutalitou vyznačoval zejména její velitel kriminální rada Heinrich Winkelkhofer (členem NSDAP od r. 1934), bývalý bavorský policejní úředník.[5] Zde byli vyslýcháni a vězněni několik měsíců, pak byli odesíláni do káznic, koncentračních táborů a 15 z nich bylo posléze odsouzeno nacistickou justicí k smrti. Podrobnější údaje o osudu obětí nacistického režimu povětšinou chybí, nebo již nejsou – až na výjimky – dohledatelné. Osobní svědectví těch, kteří válku přežili a podali o tom svědectví, se v čase vytrácejí. V případě tří členů Klatovského NRV se ze zachovaných dokumentů a zejména z výsledků bádání německého historika Dr. Dietera Kürschnera[p 1] v archivech se podařilo zrekonstruovat jejich životní osudy až do konce války a později až do identifikace jejich hrobů.[17]
Soudní procesy uvedených odbojářů z Klatovska se konaly v Drážďanech v budově Zemského soudu na Münchener Platz (Mnichovské náměstí). Z vězeňské korespondence vyplývá, že trojce zatčených Josef Dostál, Alfred Zeman a František Margold sdíleli společný osud. Z věznice gestapa v Klatovech byli z Pankrácké věznice v říjnu 1943 převezeni do Malé pevnosti v Terezíně, (tam v samotkách strávili 28 dnů od 29. října do 26. listopadu), v prosinci 1943 do věznice Plötzensee v Berlíně, Charlottenburg-Nord, v březnu 1944 do věznice v Gollnowě, posléze v srpnu do vazební věznice v Drážďanech[18], kde také působil Volksgerichtshof (Lidový soudní dvůr). V hlavním procesu soudního senátu s předsedou vrchním soudním radou (Oberlandesrat) Illnerem 27. září 1944 byli všichni tři odsouzeni k trestu smrti. V rozsudku [19], je odůvodnění, ve kterém se uvádí (v překladu) :“ … Dostál a Zeman založili tajnou organizaci Revoluční národní výbor s nepřátelským úmyslem proti Říši připravovat revoluci směřující k obnovení Českého státu“.
Po uplynutí jednoho měsíce byl rozsudek 20. října 1944 odeslán k rukám státního tajemníka pro Protektorát Čechy a Morava – K. H. Franka k rozhodnutí, přičemž se se mu doporučuje rozhodnutí k provedení poprav. Koncem roku 1944 se ale již protektorátní mocenské struktury hroutily pod tlakem blížící se východní fronty, hromadných odchodů německých obyvatel z Východního Pruska, přesunem vězňů z káznic a koncentračních táborů na západ. Odsouzení zůstávali v drážďanské věznici (František Margold však kruté výslechy a útrapy věznění nevydržel a ve vězení spáchal sebevraždu). Tam je zastihlo bombardování Drážďan 13.–15. února 1945 spojeneckými silami. Věznice byla rozbořena a více než 1000 v Drážďanech odsouzených vězňů bylo odesláno pochodem smrti z Drážďan do Míšně a dále vlakem do Lipska a Halle. Tam měli být odsouzení k smrti popravováni [20].

Konec války

[editovat | editovat zdroj]

V dubnu 1945 pokračovali nacisté, zejména z jednotek SS, v běsnění.[21].

  • 10. dubna 1945 si vrchní soudní rada u Lidového soudu v Drážďanech Helmuth Otto Kutzener [22][p 2] vyžádal spisy 176 vězňů, v té době ve věznici Moltkestrasse (dnes Alfréd-Kästner-Strasse) v Lipsku a vybral z nich 32.
  • 12. dubna 36. letka USAFE bombardovala Lipsko a věznice byla zásahem pobořena, ve zmatku se několika vězňům podařilo uprchnout.
  • 13. dubna Kutzener uložil vojenskému veliteli Lipska plk. Hans von Poncetovi, aby vybraných 32 vězňů popravil. Ten v dopoledních hodinách sestavil popravčí četu z narychlo sehnaných vojáků Wehrmachtu [p 3] s velitelem setníkem Hofmannem, který popravy zastřelením provedl.[17]
  • 14. dubna 1945 byla těla popravených odvezena na hřbitov Ostfriedhof a pohozena do společného hrobu. Kutzener zlikvidoval kompromitující spisy[17],
  • 18. dubna 1945 jednotky generála Pattona osvobodily Lipsko,
  • 21. dubna sanitární jednotka US armády odkryla hromadný hrob a těla popravených byla vložena do samostatných rakví, jejich jmenovitá identifikace ale nebyla možná,
  • 27. února 1946 se teprve podařilo z policejních dat sestavit seznam 32 popravených 13. 4. 1945 v kasárnách Gholis,
  • 26. dubna 1952 byla na základě žádosti rodiny, převézt ostatky MUDr. J. Bureše do ČSR, provedena exhumace ostatků všech 32 popravených 13. 4. 1945; individuální identifikace se provedla v Institutu soudní medicíny a kriminalistiky při Lipské univerzitě, protokol podepsal doc. dr. Kreffl,
  • 30. dubna 1952 byl protokol o identifikaci postoupen správě hřbitovu Ostfriedhof; pozitivní jmenovitá identifikace se podařila u 11 popravených, mezi nimi i Josefa Dostála [4]
  • 2004 byla zveřejněna databáze jmenovitých hrobů na Ostfriedhof v Lipsku.[23][24][25]

Životní příběh brig.gen. Josefa Dostála a jeho souputníků se uzavřel.[26]

Českoslovenští generálové – oběti okupace

[editovat | editovat zdroj]

Z čs. generálů ve službě k roku 1938 jich bylo v období trvání Protektorátu Čechy a Morava nacisty popraveno deset, v koncentračních táborech nebo věznicích jich zahynulo osm.

Vyznamenání

[editovat | editovat zdroj]

Galerie

[editovat | editovat zdroj]
  • Válečný kříž 1939 udělený presidentem ČSR 17.11.1945 JUDr. Alfredu Zemanovi
    Válečný kříž 1939 udělený presidentem ČSR 17.11.1945 JUDr. Alfredu Zemanovi
  • Památník popravených 13.4.1945 v Lipsku na Ostfriedhof
    Památník popravených 13.4.1945 v Lipsku na Ostfriedhof
  • Seznam popravených 13.4.145 v kasárnách Lisko
    Seznam popravených 13.4.145 v kasárnách Lisko

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Dr. Dieter Kürschner (1935–2013) je autorem rozsáhlých publikací o obětech nacismu v letech 1933–1945; v německých archivech dohledal dokumenty, zejména v daném kontextu o událostech vražd 13. 4. 1945 v Lipsku a publikoval o nich souhrnné rozbory.
  2. ↑ Helmuth Otto Kutzener byl vrchním soudním radou od 1932, členem NSDAP od 1933, říšským soudním radou od 22.2.1937. Po válce v roce 1946 zatčen a 22.6.1950 odsouzen jako válečný zločinec na doživotí (Archiv No Ip5 K-3267); 1956 amnestován a spokojeně dožil v Duisburgu.
  3. ↑ Standardní postup byl, že popravčí četu tvořili výhradně příslušníci jednotek SS.

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b Matriční záznam narození [online]. Opava: Zemský archiv v Opavě, 1891 [cit. 2016-10-20]. Dostupné online. 
  2. ↑ LAPÁČEK, Jiří, František Hýbl, Milan Chumchal. Rodáci a občané okresu Přerov v československé legionářské armádě v letech 1914–1920 [online]. Přerov: Muzeum Komenského v Přerově, 2001 [cit. 2016-10-20]. S. 20, 32. Dostupné online. ISBN 80-238-7624-4. 
  3. ↑ Forum válka [online]. Občanské sdružení válka.cz, 2010 [cit. 2016-10-20]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b Gedankbuch Leipzig [online]. Lipsko: Stadt Leipzig, 2004, rev. 2013 [cit. 2016-10-20]. Dostupné online. (německy) 
  5. ↑ a b c d e f g STŘELEČEK, Jan. Protifašistický odboj a jeho památná místa na okrese Klatovy. Klatovy: OV Čs svazu protifašistických bojovníků a ONV Klatovy, 1985. 
  6. ↑ Historie (2. světová válka) [online]. Blansko: PaedDr. Jitka Gruntová [cit. 2016-10-20]. Dostupné online. 
  7. ↑ a b Podíl české inteligence na odbojovém hnutí v protektorátu [online]. Praha: 13.7.1940 [cit. 2020-03-13]. S. 1–8. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-09-12. (německy) 
  8. ↑ Návrhy na germanizaci protektorátu [online]. Praha: 30.11.1940 [cit. 2020-03-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-03-06. (německy) 
  9. ↑ Návrhy K. von Neuratha a K. H. Franka na řešení české otázky [online]. 31.8.1940. Dostupné online. (německy) [nedostupný zdroj]
  10. ↑ Rozbor problematiky asimilace Čechů [online]. Praha: 14.1.1941. Dostupné online. (německy) [nedostupný zdroj]
  11. ↑ První stanné právo v protektorátu [online]. Vojtěch Šír, 3.4.2011 [cit. 2016-10-20]. Dostupné online. 
  12. ↑ sign. (pf). Partyzáni v Pošumaví. týdeník Svobodné Pošumaví. 16. červen 1946, roč. 2, s. 2–3. 
  13. ↑ Archiv města Janovice nad Úhlavou 1600-1945 [online]. Klatovy: Archiv, 2001 [cit. 2016-10-20]. Dostupné online. 
  14. ↑ Klatovské gestapo [online]. Dostupné online. 
  15. ↑ FRANTIŠEK MACHNÍK život agrárního politika a ministra národní obrany [online]. České Budějovice: 2011. Dostupné online. 
  16. ↑ Dokument-Büro des Staatssekretärs beim Reichsprotektor [online]. Praha: 10.3.1941 [cit. 2018-05-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-06-09. (německy) 
  17. ↑ a b c Předmětová komise dějepisu [online]. Plzeň: Gymnázium, Plzeň, Mikulášské nám. 23, 2001 [cit. 2016-10-30]. Dostupné online. 
  18. ↑ Gedenkstätte Münchener Platz Dresden [online]. Leipzig: Stiftung Sachsische Gedenkstätten [cit. 2016-10-30]. Dostupné online. 
  19. ↑ Rozsudek: Im Namen des Deutchen Volkes [online]. Dresden: Volksgerichthof, 27.9.1944 [cit. 2016-10-30]. Kopie uložena v Okresním archivu Klatovy, složka spis ČSBS. Dostupné online. (německy) 
  20. ↑ SACK, Brigid, G.Hack, E.Hajdas, K.Happe, A.Riedle, M.Veselská, D.Ziemer. Politická justice v Drážďanech 1933-1945; 1945-1957. In: Dresden: Stiftung Sachsische Gedenkstätten, 2014.
  21. ↑ Die Leipziger Stadtverwaltung und die Deportation der Juden im NS-Staat [online]. Leipzig: Stadtgeschichtliches Museum Leipzig, 2008 [cit. 2016-10-30]. Dostupné online. (německy) 
  22. ↑ Protokol Ip 5 K 3267 [online]. Dresden: Landsgericht Chemnitz, 1946 [cit. 2016-11-08]. Dostupné online. (německy) 
  23. ↑ Gedankbuch Leipzig [online]. Lipsko: Stadt Leipzig, 2004, rev. 2013 [cit. 2016-10-20]. Dostupné online. (německy) 
  24. ↑ Gedankbuch Leipzig [online]. Lipsko: Stadt Leipzig, 2004, rev. 2013 [cit. 2016-10-20]. Dostupné online. (německy) 
  25. ↑ Československý válečný kříž 1939 [online]. Praha: 17.11.1945. Dostupné online. 
  26. ↑ Odhalení pamětní desky významným klatovským osobnostem [online]. Klatovy: Asociace soukromého zemědělství ČR, 17.9.2016. Dostupné online. 
  27. ↑ Válka.cz, Pamětní Kříž na válku 1916-1919

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • CATTIN, Markus, Karl Heinz Kretzschmar, Dietr Kürschner, Illona Petzold. Leipziger Denkmale. Leipzig: Sax Verlag,Beucha, 2009. ISBN 978-3-86729-036-4. (německy) 
  • KÜRSCHNER, Dietr. Totschweigen ist die passive Form von Rufmord. Lepzig: Edition Hamouda, 2016. ISBN 9783958170223. (německy) 
  • KÜRSCHNER, Dietr. Leipzig als Garnisonsstadt 1866-1945/49. Lepzig: Leipziger Universitätsvlg, 2015. ISBN 9783865839077. (německy) 
  • BLATMEN, Daniel. The Death Marches-the final phase of Nazi genocide. Cambridge, Masschusetts, London: The Belknap Press of Harvard University Press, 2011. (anglicky) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Josef_Dostál_(generál)&oldid=23969675“